Kůň v minulosti nebyl jen, jak by se dnes řeklo, individuálním dopravním prostředkem, ale taky významným tahounem, který zapřáhnut do vozu civilizace, dopravil lidstvo napříč stoletími až do dnešní doby, která už koně, trochu paradoxně, zdánlivě nepotřebuje. Jak vypadala tato cesta?

Začalo to ve starém Sumeru

Využití koně jako tažného zvířete je neodmyslitelně spjato s vynálezem kola, díky němuž mohly být sestrojeny první vozy. Má se za to, že poprvé se kolo objevilo ve starém Sumeru přibližně čtyři tisíce let před naším letopočtem.

Archeology odkryté sumerské nástěnné malby prozrazují, že už nejpozději dva a půl tisíce let před naším letopočtem používali staří Sumerové vozy.

Jsou to ovšem vozy bojové, tedy válečné a netahali je koně, ale muly. V tomto období byli totiž koně ve starém Sumeru kupodivu považovaní za nečistá zvířata. Proto se na nich nejezdilo, a proto ani koně netahali vozy významných hodnostářů, tato čest byla vyhrazena oslům.

Záhy se však postavení koně mění. Válečný vůz, tažený koňmi se stává významným bojovým prostředkem, a hodnota koně tak prudce stoupá. Elitní bojové jednotky, jež rozhodují bitvy, jsou totiž tvořeny právě těmito jednoosými válečnými vozy. Ty představují hlavní údernou sílu starověkých armád.

Koně se tak stávají symbolem moci a dosažených válečných úspěchů jednotlivých starověkých říší a států. Spolu s tím jsou koně samozřejmě využívaní i pro přepravu nákladu a osob, ovšem jen privilegovaných a patřičně urozených.

Výjimku v tom tvořil jen starověký Řím, kde byl napřed kůň jen dopravním prostředkem otroků či obyčejných plebejců. Ale i v Římě si kůň nakonec našel cestu i do stájí římské nobility, jak ostatně dokazuje známá historka o koni, kterého císař Nero jmenoval senátorem.

Kromě toho měli tažní koně starověku i „sportovní“ využití. Závody vozů byly nedílnou součástí olympiád pořádaných v antickém Řecku, nesmírně populární zábavou byly i v Římské říši. V Byzanci dokonce existovaly dva vozatajské kluby, jejichž vzájemná rivalita a nevraživost se přenášela i do politického života, podle toho, kdo kterému klubu fandil.

Dostavníkem napříč Evropou

Ve středověké Evropě byli po dlouhou dobu tažní koně především výsadou šlechty, či později majetných měšťanů. Postupně však s rozvojem obchodu a podnikání, díky němuž se středověká feudální společnost začala proměňovat ve společnost buržoazní, se koně stávají dopravním prostředkem rozšířeným i mimo okruh šlechty nebo největších boháčů.

První pravidelnou osobní dopravu provozovala rodina Thurn-Taxisů již na počátku šestnáctého století. Zprvu jen po Německu, ale brzy již po celé Evropě. Na scénu tak přichází dostavník, uzavřený vůz určený pro přepravu osob a poštovních zásilek. Svá vrcholná léta zažívají dostavníky v osmnáctém století a v první polovině devatenáctého století, kdy byly nahrazeny železniční dopravou. Ale i potom se ještě stávají symbolem osidlování severní Ameriky, takže bez patřičně dramatického přepadení dostavníku se neobejde takřka žádný western.

Nezbytnou součástí „dopravního“ ruchu byly zájezdní hostince nebo také stanice sloužící k přepřáhnutí unavených koní. Na těchto místech se ovšem také mohli občerstvit i cestující, popřípadě zde strávit noc. Do jisté míry byly tedy zájezdní hostince obdobou dnešních benzínových pump.

V ulicích velkých měst pak namísto dnešních taxíků jezdily drožky či fiakry, které dnes slouží už jen jako turistická atrakce v historických centrech měst.

Koňské kamióny

Koně samozřejmě byli také samozřejmě využívaní k přepravě nejrůznějšího zboží. Tu obstarávali formani se svými vozy, které byly většinou taženy dvěma páry koní.V sedmnáctém století bylo možno na takovémto formanském voze přepravit jednu tunu nákladu. V osmnáctém století, kdy už byly vozy dokonalejší, existovalo úřední nařízení, že na jeden vůz lze naložit maximálně tři tuny nákladu.

Koně pracovali pochopitelně i v zemědělství. V masivnějším měřítku se s nimi na polích setkáme ovšem až v devatenáctém století. Do té doby byl v zemědělství hlavní tažnou silou hovězí skot. Rozšíření koní v zemědělství umožnila až intenzifikace zemědělské výroby, zvláště pak pícninářství, které umožnilo vyprodukovat dostatek krmiva nejen pro hovězí skot, ale také pro koně.

Konec podivuhodné historie

Tažní koně pochopitelně nezůstali ani stranou šlechtitelského úsilí chovatelů. Jeho výsledkem jsou jak elegantní kočárová plemena, za všechna stačí uvést snad jen legendárního starokladrubskéhko koně, tak i poctiví a robustní „pracanti“, určení pro přepravu nákladů či těžkou práci v zemědělství, zde uveďme například alpského tažného koně.

Sestrojení spalovacího motoru však předznamenává blížící se soumrak tažných koní. Poslední velkou chvíli zažívají koně během první světové války, během které se koně ještě rekvírovali, to znamená, zabavovali pro vojenské účely. Razantní nástup automobilů, který přichází ve dvacátých letech minulého století, způsobuje postupný a také neodvratný úbytek tažných koní.

Tento proces vrcholí ke konci padesátých letech dvacátého století doslovným masakrem koní, kteří do té doby ještě nacházeli využití v zemědělství. Koně jsou nahrazeni traktory, a tím se končí ona cesta dlouhá několik tisíc let, kterou lidstvo urazilo díky tažným koním.

V padesátých a šedesátých letech početní stavy koní prudce klesají, a třebaže tažní koně zcela nevymizeli, jejich dnešní počet je jen pouhým zlomkem jejich dřívějšího množství.

Naštěstí však jejich krása nezmizela úplně stejně jako oddanost člověku, který se k nim nechoval vždy nejlépe, ale který snad už pochopil, že bez koní by byl jeho svět světem hodně smutným.